Na štole sv. Antonína Paduánského se pracovalo v letech 1753 a 1754. V dobových zprávách se píše, že „nalezli staré dílo hluboké 22 láter (přibližně 40 metrů), a protože nebyla hned spatřena nadějná žilovina, dílo opustili.“ Štola byla pak nepřístupná více jak 250 let.
Je jedním z mnoha desítek důlních děl v této části Kocourského žilného pásma, v Hrádeckém vrchu. Přelom 17. a 18. století znamenal po třech stoletích úpadku první větší oživení těžby zlata od husitských nepokojů. Zájem těžařů se soustředil hlavně na Kocourské pásmo, kde byly otevírány staré práce i zakládána nová důlní díla. V okolí Starokocourské štoly pracovali v polovině 18. století těžaři knížete Josefa Viléma Fürstenberka.
Na štole sv. Antonína Paduánského se pracovalo v letech 1753 a 1754. V dobových zprávách se píše, že „nalezli staré dílo hluboké 22 láter (přibližně 40 metrů), a protože nebyla hned spatřena nadějná žilovina, dílo opustili.“ Štola byla pak nepřístupná více jak 250 let. Zabezpečení opuštěného důlního díla provedl mezi lety 2005 – 2007 státní podnik Diamo. Od roku 2007 byla práva a povinnosti k této štole převedena na muzeum.
První návštěvníky pak štola přivítala v roce 2008. Zabezpečení štoly proběhlo s ohledem na její zpřístupnění veřejnosti citlivě, pomocí výdřevy, která byla usazena do původních vysekaných skalních patek. Trasa pro návštěvníky je výjimečná nejen v Jílovém, ale i mezi ostatními zpřístupněnými důlními díly v naší zemi. Vede totiž ve dvou úrovních, spojení mezi nimi je realizováno systémem sedmi žebříků a povalů v původním úzkém komíně. Navíc není chodba osvětlena, každý návštěvník projde prohlídkovým okruhem se skutečnou hornickou lampou. Velikost dobývek je ze všech tří zpřístupněných štol největší, na stěnách jsou stopy po ručním vrtání, způsob dobývání dokumentuje technologii používanou v 18. století.